Vše živé se chce realizovat v plnosti svého bytí. Člověk, bytost živá i myslící zároveň, musí sám sebe poznat, než se začne realizovat.
Co je to vlastně za naléhavou zvídavost, nutící člověka, aby poznal svět, který ho obklopuje, a s neúnavnou vášní pronikal do tajemství přírody, jejímž je na této zemi nejvyšším a nejdokonalejším výtvorem? Neváhám tvrdit, že je to nejlidštější ze všech nezbytností, které vytvářejí lidskou povahu, a že člověk se odlišuje od všech ostatních živočišných druhů pouze neutuchající potřebou vědět; že se stává opravdu a plně člověkem jedině v probuzení a díky postupnému uspokojování této obrovité potřeby vědět. Aby se člověk mohl realizovat v plnosti svého bytí, musí se poznat - a člověk se nikdy plně nepozná, dokud nepozná přírodu, jež ho obklopuje a jejímž je produktem. Pokud se člověk nehodlá vzdát svého lidství, musí vědět, svým myšlením musí proniknout celý reálný svět, musí neustále dále prohlubovat koordinaci a zákony, protože to je cena jeho lidství... a to vše; aby lépe pochopil vlastní povahu a poslání na této zemi, jeho jediné vlasti a jediném jevišti; zkrátka, aby mohl na tomto světě slepé fatality zahájit svůj lidský svět, svět svobody.
To je úkol člověka: je nevyčerpatelný, je nekonečný a stačí na uspokojení i těch nejhrdějších a nejctižádostivějších myslí a srdcí. Myslící člověk, člověk aktivní, člověk vědomý si svého lidského údělu, tato pomíjivá a nepatrná bytost, ztracená uprostřed bezbřehého oceánu univerzální transformace, za sebou neznámou a před sebou obrovskou věčnost, zůstává klidný a hrdý ve svém vědomí svobody, jíž nabývá tím, že se emancipuje prací a vědou a že kolem sebe emancipuje, je-li třeba i vzpourou, lidi, své bližní, své bratry.

Ačkoliv je naše zeměkoule ve srovnání s Vesmírem maličká, je nicméně nekonečným světem. Z tohoto hlediska lze říci, že náš svět, v nejužším smyslu tohoto slova, je rovněž nepřístupný, tj. nevyčerpatelný. Věda nikdy nedospěje ke svému konci, nikdy nevysloví poslední slovo. Máme si snad z toho zoufat? Naopak, kdyby byl úkol omezený, záhy by zmrazil lidského ducha, který není nikdy - to je třeba říci jednou provždy, byť se vykládalo nebo dělalo cokoliv - tak šťastný, jako když dokáže rozbít a překonat nějakou mez.
...Vyzbrojen obrovitou schopností abstrakce, člověk neuznává a nikdy neuzná žádnou hranici, omezující jeho naléhavou, vášnivou zvídavost, dychtící vše poznat a vše obejmout. Stačí říci: "Dál než sem nepůjdeš," a člověk se hned pokusí, s celou silou své zvídavosti, podrážděné překážkou, postoupit dál. V tomto ohledu byl biblický Pán Bůh mnohem prozíravější než pan Auguste Comte a jeho žáci - pozitivisté; protože Bůh patrné chtěl, aby člověk okusil zakázaného ovoce, zakázal mu je jíst. Tato neumírněnost, tato neposlušnost, tato vzpoura lidského ducha proti každému omezování, ať již ve jménu Boha nebo vědy, toť čest člověka, tajemství jeho síly a jeho svobody. Právě při vyhledávání nemožného člověk vždycky uskutečňoval a rozpoznával možné, kdežto ti, co se rozvážně.omezili na to, co jim připadalo možné, nikdy nepokročili ani o krok.

...uskutečnění tohoto úkolu není pouze záležitostí intelektuální a morální; je to především - a to jak v čase, tak z hlediska našeho racionálního vývoje - záležitost materiální emancipace. Člověk se stává skutečně člověkem a získává možnost vnitřní emancipace jedině tehdy, jestliže dokáže rozbít otrocké okovy, jimiž vnější příroda spoutává všechny živé bytosti.
Avšak činnost, jež znamená práci, začne vskutku lidskou prací teprve tehdy, když, řízena inteligencí člověka a jeho promyšlenou vůlí, slouží nejen uspokojování daných a fatálně stanovených potřeb výlučně animálního života, ale i uspokojování potřeb myslící bytosti, která nabývá svého lidství tím, že- prosazuje a uskutečňuje svou svobodu ve světě.

Díky této schopnosti abstrakce se člověk tak říkajíc rozdvojuje a tím, že se v sobě od sebe odděluje, se do jisté míry povznáší nad své vlastní vnitřní hnutí, nad pocity, jež jsou mu vlastní, nad instinkty, chutě, touhy, jež se v něm probouzejí', stejně tak jako se povznáší nad afektivní sklony, které pociťuje; to mu umožňuje vše Vzájemně srovnávat tak, jako srovnává vnější předměty a hnutí, postavit se na stranu jedněch proti druhým v souladu s ideály spravedlnosti a dobra, nebo v souladu s dominantní vášní, které v něm vliv společnosti a zvláštních okolností vypěstovaly a posílily. Této schopnosti postavit se na stranu jedné nebo druhé hnací síly, jež v něm působí přesně stanoveným směrem, proti jiným a rovněž daným vnitřním hnacím silám, té se říká vůle.
Jestliže takto vysvětlíme a pochopíme lidského ducha a jeho vůli, pak se nám už nebudou jevit jako naprosto autonomní síly, nezávislé na materiálním světě, a schopné narušit osudové řetězení následků a příčin, jež tvoří univerzální solidaritu světů, a to tím, že v jednom případě jsou tvůrci myšlenek a v tom druhém spontánních činů... A právě tak jako musíme zavrhnout možnost. toho, co metafyzici nazývají spontánními idejemi, musíme zavrhnout i spontánní činy vůle, svobodné rozhodování a morální odpovědnost člověka v teologickém, metafyzickém a práv- ním smyslu. tohoto slova.
Skutečný lidský jedinec není ani v nejmenším univerzální bytostí, protože od chvíle svého vzniku v matčiných útrobách je každý již determinován a partikularizován spoustou příčin a činů.
Vůle, obdobně jako inteligence není... žádnou mystickou, nesmrtelnou a božskou jiskrou, která by se jako zázrakem snesla z nebes na zemi, oživit kusy masa; mrtvoly: Je to produkt organizovaného a živého těla, produkt živočišného organizmu.

Zakořenění jednotlivce a jeho svobody ve společnosti.

... při narození si každý člověk přináší; byť v nestejné míře, nikoliv vrozené ideje a city, jak to tvrdí idealisté, ale materiální i formální schopnost cítit,.myslet, mluvit a chtít. Člověk si přináší jedině schopnost vytvářet a rozvíjet ideje a zároveň, jak. jsem právě řekl, zcela formální schopnost jednat, nemající vůbec žádný obsah. Kdo dodává první obsah? Společnost.
Každá nová generace nachází u kolébky celý svět. idejí; představivostí a citů, který je dědictvím minulých století. Nově narozenému člověku se zprvu tento svět nejeví ve své ideální podobě, jako systém představ a myšlenek, jako náboženství, jako doktrína; dítě by nebylo schopno svět v této podobě přijmout a představit si; svět však k němu přichází jako svět faktů, vtělený a uskutečňovaný ve všech lidech a ve všech věcech, které dítě obklopují; hovoří k jeho smyslům vším,.co nově narozený člověk slyší a vidí od prvního dne života. Neboť lidské myšlenky a představy, které zpočátku byly pouze produkty skutečných, přírodních i společenských faktů jakožto jejich odraz nebo odezva v lidském mozku a tak říkajíc ideální a více méně rozvážná reprodukce..., nabývají později, jak- mile se důkladně zabydlí v kolektivním vědomí nějaké společnosti, schopnosti samy se stát produktivní příčinou nových skutečností, nikoliv v pravém slova smyslu přírodních, ale společenských. Nakonec obměňují a přeměňují, byt opravdu velmi pomalu, lidskou existenci, lidské zvyky a instituce, a jak se vtělují do nejběžnějších věcí v každodenním životě lidí, všichni si je začínají uvědomovat, jsou pro každého hmatatelné, dokonce i pro děti. A tak prostupují každou novou generaci, a to od nejútlejšího dětství, a jakmile taková generace dosáhne mužného věku, kdy vskutku začíná práce vlastního myšlení, samozřejmě provázená novou kritikou, objevuje v sobě a ve světě, který ji obklopuje, celý svět ustálených myšlenek a představ, jež jsou pro takovou generaci výchozím bodem a skýtají jí jakousi surovinu nebo látku pro její vlastní intelektuální a morální práci.
Všechny myšlenky, které člověk při zrození nachází ztělesněné ve věcech a v lidech a které mu do mysli vtiskuje vzdělání a výchova, jíž se mu dostává, ještě než dokáže sám sebe poznat, ty pak později opět nalezne, posvěcené, vysvětlené a komentované teoriemi, jež vyjadřují buď univerzální vědomí nebo univerzální předsudky, á veškerými náboženskými, politickými a hospodářskými institucemi společnosti, jíž přináleží. Je jimi tak prosáknut, že bez ohledu na to, zda má nebo nemá osobní zájem na jejich obhajobě, je bezděky - v důsledku svých materiálních, intelektuálních a morálních zvyků - jejich napomáhačem.
Není třeba se divit, že tyto myšlenky, jež vyjadřují kolektivní vědomí společnosti, působí tak všemocně na lidské masy. Naopak; je udivující, že v této mase se najdou jednotlivci, které napadlo proti nim bojovat a mají k tomu dostatek vůle a odvahy. Neboť tlak společnosti na jedince je obrovský.

Člověk nevytváří společnost, rodí se v ní. Nerodí se svobodný, ale spoutaný, jako produkt daného společenského prostředí, vytvořeného dlouhou řadou minulých vlivů, vývoje a historických skutečností. Nese v sobě znaky kraje, podnebí, etnického,typu, třídy, k níž patří, hospodářských a politických podmínek společenského života, a konečně i místa, města či vesnice, domu, rodiny a sousedství, kde se narodil.
To vše určuje jeho a charakter a jeho povahu, obdařuje ho jistým jazykem a vnucuje mu, aniž by se tomu mohl bránit, celý svět myšlenek, zvyků, citů, duševních perspektiv a umisťuje ho, ještě než se probudí jeho vědomí, do přísně stanovených příbuzenských vztahů se společenským prostředím, jež ho obklopuje. Zcela organicky se stává členem určité společnosti, je k ní připoután zvnitřku i zvnějšku, až do konce svých dnů zůstane prostoupen její vírou a jejím přesvědčením, jejími předsudky, jejími vášněmi a jejími zvyky.
...tlak společnosti na jednotlivce je obrovský, a neexistuje dostatečně silný charakter, dostatečně mohutná inteligence, jež by byly zcela chráněny před jejím vlivem, právě tak despotickým jako neodolatelným.
Nic tak nedokazuje společenskou povahu člověka, jako právě tento vliv. Vypadá to, jako kdyby kolektivní vědomí každé společnosti, vtělené jak do jejích velkých veřejných institucí, tak do všech podrobností jejího soukromého života a tvořící základ všech jejích teorií, bylo určitým všeobklopujícím prostředím, nějakým intelektuálním a morálním klimatem, sice škodlivým, leč absolutně nezbytným pro existenci všech jejích členů. Toto kolektivní vědomí je ovládá a zároveň je podporuje, spojuje je navzájem zvykovými vztahy, jež jsou samozřejmě dány právě tímto kolektivním vědomím; všem vdechuje pocit bezpečí a jistoty a pro všechny je vrcholem existence množství, banality, otřepaných frází a rutiny.
Obrovská většina lidí, a to nejen v lidových vrstvách, ale i v privilegovaných a osvícených třídách, a tam někdy i častěji než v lidových vrstvách, je klidná a pociťuje vnitřní mír, jenom když ve svých myšlenkách a veškerými svými životními činy se věrně, slepě drží tradice a rutiny.
Drtivá většina lidských jedinců... chce a myslí si jen to, co chtějí a myslí si všichni lidé kolem nich; patrně se domnívají, že sami chtějí a myslí, ačkoliv jen servilně, rutinně předkládají myšlenky a vůli těch druhých, pouze se zcela nepostřehnutelnými a nijakými modifikacemi. Tato servilita, tato rutina, nevyčerpatelné zdroje veškerých banalit, tato nepřítomnost vzpoury ve vztahu k vůli a tento absolutní nedostatek iniciativy v myšlení jednotlivců, to jsou hlavní příčiny zoufale pomalého historického vývoje lidstva. Nám, materialistům nebo realistům, kteří nevěříme ani na nesmrtelnost duše ani na svobodné rozhodování, se tato pomalost, jakkoli kormoutlivá, jeví jako něco zcela přirozeného. Člověk, který vzešel ze stadia gorily, jen velmi svízelně dospívá k vědomí svého lidství a k uskutečňování vlastní.svobody. Zpočátku mu chybí jak toto vědomí, tak tato svoboda; člověk se rodí jako divoké zvíře a otrok, a polidšťuje a emancipuje se jen pozvolna v lůně společnosti, která pochopitelně předchází zrodu jeho myšlení, jeho řeči a jeho vůle; toho všeho může dosáhnout jedině díky kolektivnímu úsilí všech minulých i současných členů takové společnosti, která je tudíž základem a přirozeným východiskem jeho lidské existence. Z toho tedy vyplývá, že člověk uskutečňuje svou individuální svobodu nebo svou osobnost jedině tím, že se doplňuje všemi jedinci, kteří ho obklopují, a výhradně díky práci a kolektivní síle společnosti... a společnost nejen neumenšuje a neomezuje svobodu lidských jedinců, ale naopak ji vytváří.

Vzbouřit se proti tomuto přirozenému vlivu společnosti je pro jednotlivce mnohem obtížnější než vzbouřit se proti oficiálně organizované společnosti, proti státu, byť by obě vzpoury byly stejně nevyhnutelné. Společenská tyranie, mnohdy ubíjející a neblahá, nenese nezbytně rysy násilí, onoho legalizovaného a formálního despotismu, jímž se vyznačuje autorita státu. Tato tyranie se neprosazuje jako zákon, jemuž se každý jednotlivec musí podřídit, nechce-li se vystavit právnímu postihu. Tato tyranie působí jemněji, úlisněji, nepozorovaněji, leč o to silněji..., chce-li se člověk vzbouřit proti tomuto přirozenému vlivu společnosti, musí se zčásti vzbouřit proti sobě samému, protože je se všemi svými materiálními, intelektuálními a morálními sklony a aspiracemi výhradně produktem společnosti.
Radikální vzpoura proti společnosti by byla... pro člověka právě tak nemožná jako vzpoura proti přírodě.
Nelze si klást otázku, zda společnost je něco dobrého nebo špatného, stejně jako se nelze ptát zda příroda, tato univerzální, materiální, reálná, jedinečná, nejvyšší a absolutní bytost, je něčím dobrým nebo zlým; ta znamená mnohem víc; je to obrovitý pozitivní a základní fakt, předchůdce veškerého vědomí, veškerých myšlenek, veškerých intelektuálních a morálních soudů, je to vlastní základ, svět, v němž se později a pro nás zcela fatálně rodí to, čemu říkáme dobro a zlo.
Se státem tomu tak není; neváhám prohlásit, že stát je zlo, leč historicky nutné zlo, v minulosti právě tak nezbytné, jako dříve či později bude nezbytné jeho úplné vymizení, právě tak nezbytné, jako byla původní bestialita a teologické bláboly lidí. Stát vůbec není společnost, je pouze jednou z jejích historických podob, a to podobou právě tak brutální, jako abstraktní. V dějinách se stát zrodil ve všech zemích sňatkem násilí, loupeže, drancování-jedním slovem války a dobývání, s bohy, které postupně vytvořila teologická fantazie národů.
Stát je historickou, přechodnou institucí, dočasnou formou společnosti.
Vzpoura proti státu je mnohem snazší, protože v samé povaze státu je něco, co vyvolává vzpouru. Stát je autorita, síla, okouzlení a honošení se silou. Stát se nevlichocuje, nesnaží se přesvědčit: a kdykoliv se o to snaží, činí tak velmi neobratně; v povaze státu není přesvědčovat, ale prosazovat se a nutit. Byť by se stát jakkoli snažil, nedokáže zamaskovat svou povahu legálního znásilňovatele lidské vůle a permanentního odpůrce lidské svobody. I když stát přikazuje dobro, prokazuje dobru medvědí službu a narušuje je právě tím, že je přikazuje, protože každý příkaz provokuje a vyvolává oprávněnou vzpouru svobody; přikázané dobro se totiž stává zlem z hlediska skutečné morálky, lidské morálky, asi nikoliv z hlediska morálky božské, i z hlediska lidské úcty a svobody. Svoboda, mravnost a lidská důstojnost člověka pozůstávají právě v tom, že člověk koná dobro nikoliv proto, že mu to je přikazováno, ale protože si je uvědomuje, chce je a miluje je.
Společnost se ovšem nevnucuje formálně, oficiálně, autoritativně, vnucuje se přirozeně, a právě proto je její vliv na jednotlivce nesrovnatelně mocnější než vliv státu. Vytváří a utváří všechny jedince, kteří se v jejím lůně rodí a vyvíjejí. Pozvolna do nich vkládá, a to od prvního dne jejich narození až do dne jejich smrti, veškerou svou materiální, intelektuální a mravní podstatu; dalo by se říci, že se tak v každém člověku individualizuje.

...přirozený vliv, jímž lidé na sebe vzájemně působí..., je vlastní materiální, intelektuální a mravní základ lidské solidarity. Lidský jedinec, produkt solidarity, tj. společnosti, zůstává sice podřízen jejím přírodním zákonům, nicméně pod vlivem pocitů přicházejících zvenčí, především z cizí společnosti, může do jisté míry vůči společnosti reagovat; ovšem společnost může opustit jedině tehdy, zařadí-li se okamžitě do jiného solidárního prostředí a okamžitě podlehne novým vlivům. Pro člověka totiž znamená život mimo veškerou společnost a mimo veškerý lidský vliv, tedy absolutní izolace, intelektuální, mravní, leč i materiální smrt. Solidarita není produktem, ale matkou individuality a lidská osobnost se může zrodit a rozvíjet jedině v lidské společnosti.
Zákon společenské solidarity je první lidský zákon; svoboda je zákon druhý. Tyto dva zákony se vzájemně prostupují a ježto jsou neoddělitelné, tvoří podstatu lidstva. Svoboda tedy není popřením solidarity, naopak, je jejím rozvinutím a tak říkajíc polidštěním.
Každému, kdo tvrdí, že přirozené působení na masy je jen dalším útokem na svobodu mas, pokusem vytvořit novou autoritářskou moc, odpovídáme, že je bud sofista nebo hlupák. Tím hůř pro lidi, kteří vůbec neznají přírodní a společenský zákon lidské solidarity, a tak se domnívají, že vzájemná absolutní nezávislost jednotlivců a mas je nejen možná, ale dokonce žádoucí. Přát si něco takového znamená chtít zničit společnost, protože veškerý společenský život je pouze a jedině neustálá vzájemná závislost jednotlivců a mas. Všichni jedinci, i ti nejinteligentnější a nejsilnější, dokonce především ti inteligentní a silní, jsou po všechny okamžiky života zároveň producenty i produkty vůle a jednání mas. Dokonce i svoboda každého jednotlivce je neustále nově reprodukovanou výslednicí onoho množství materiálních, intelektuálních a morálních vlivů, jimiž na něho působí všechny osoby, které ho obklopují, i společnost, v níž se narodil, v níž se vyvíjí a v níž zemře. Chtít se vymanit z tohoto vlivu ve jménu transcendentální, božské, absolutně sobecké a plně soběstačné svobody, znamená odsoudit se k nebytí; chtít se vzdát vlivu na bližního znamená vzdát se veškerého společenského jednání, samého vyjádření vlastních myšlenek a pocitů, a opět to znamená skončit v nebytí...
Stejně jako v přírodě, i v lidské společnosti, která není ničím jiným než právě onou přírodou, vše co žije, žije pouze pod dominantní podmínkou, že bude zasahovat do života bližních co nejpozitivněji a tak silně, jak si to žádá příroda. Zrušit tento vzájemný vliv by tedy znamenalo smrt. A když požadujeme svobodu pro masy, rozhodně nehodláme zrušit všechny přirozené vlivy, jimiž na tyto masy působí jednotlivci či skupiny jednotlivců. Chceme jenom zrušit umělé, výsadní, právní a oficiální vlivy. Kdyby církev a stát mohly být soukromými institucemi, zůstali bychom patrně i nadále jejich odpůrci, neprotestovali bychom však proti jejich právu na existenci. My však proti nim protestujeme, protože, byť jsou nepochybně soukromými institucemi v tom smyslu, že existují v důsledku partikulárních zájmů privilegovaných tříd, využívají k tomuto účelu kolektivní sny organizovaných mas, aby se totiž masám vnutily autoritativně, oficiálně a násilně.
Vše, co skutečně existuje, se musí nezbytně plně projevit navenek, jak v lidech, tak v nejneživějších a nejméně demonstrativních věcech. To je příběh lazebníka krále Midase: protože se neodvážil prozradit někomu strašlivé tajemství, svěřil se s ním zemi a země je prozradila, a tak se všichni dověděli, že král Midas má oslí uši. Skutečně existovat prostě znamená, a to jak pro lidi, tak pro vše, co existuje, se projevit.
Vezměme nějaký kov nebo kámen: existuje něco zdánlivě nehybnějšího a méně sdílného? Přesto se hýbe, zmítá, svěřuje se, neustále se projevuje a jedině tak existuje. Kámen i kov mají mnoho fyzikálních vlastností a jakožto chemické prvky nebo sloučeniny jsou začleněny do procesu molekulárního slučování a rozkládání, který je sice někdy pomalý, leč neustálý. Tyto vlastnosti jsou zároveň způsoby jednání a vnějšími projevy. Vezmete-li však kameni nebo kovu veškeré vlastnosti, co zbude? Abstrakce nějaké věci, nic.
Každá věc je pouze tím, co činí... V tom, čemu se říká její nitro, ne- může obsahovat nic, co by se neprojevilo na jejím vnějšku: zkrátka, její jednání a bytí jsou jedno a totéž.
To je univerzální pravda, nepřipouštějící žádnou výjimku... Člověk je ve svém nitru opravdu pouze tím, co jakýmkoliv způsobem projevuje navenek. Ti takzvaní zneuznaní géniové, ti marniví a do sebe zamilovaní duchové, kteří věčně lamentují, že nemohou vynést na denní světlo ty poklady, které údajně v sobě nosí, jsou ve skutečnosti, pokud jde o jejich důvěrné bytí, prostě nesmírně ubozí jedinci: nenosí v sobě vůbec nic.

Jedinou velkou a všemocnou autoritou, zároveň přirozenou i racionální, tou jedinou, kterou bychom dokázali respektovat, by byla autorita kolektivního a veřejného ducha společnosti, založené na rovnosti a solidaritě, jakož i na svobodě a lidské a vzájemné úctě všech jejích příslušníků. Ano, toť nikoliv božská, leč veskrze lidská autorita, před níž bychom se velmi rádi sklonili, protože bychom si byli jisti, že lidi nezotročí, ale emancipuje. Bude tisíckrát mocnější, tím si můžete být jisti, než všechny vaše božské, teologické, metafyzické, politické a právní autority nastolené církví a státem, bude mocnější než veškeré vaše trestní zákoníky, než vaši žalářníci a vaši kati.
Síla kolektivního cítění nebo veřejného mínění je již dnes nesmírně závažná. Lidé plně schopní zločinu se jen vzácně odvažují tomuto cítění vzepřít nebo se mu otevřeně postavit. Snaží se je oklamat, ale dávají si pozor, aby se jej nedotkli, pokud nemají oporu alespoň nějaké menšiny. Žádný, byť sebemocnější člověk nebude nikdy mít dost s1y, aby snášel jednomyslné pohrdání společnosti, žádný nedokáže žít, pokud nebude mít pocit, že má podporu v souhlasu a úctě alespoň nějaké složky společnosti. Člověka musí pohánět neobyčejné a opravdu upřímné přesvědčení, aby v sobě našel odvahu trvat na svém a jít proti všem; a sobecký, zkažený a zbabělý člověk v sobě takovou odvahu nikdy nenajde.
Nic lépe nedokazuje přirozenou a osudovou solidaritu, tento zákon družnosti spojující všechny lidi, než tato skutečnost, již všichni můžeme každodenně konstatovat u sebe samých a u lidí, které známe. Jestliže však tato společenská síla existuje, proč až dosud nedokázala učinit lidi morálnější a lidštější? Odpověď na tuto otázku je prostá: protože nebyla až do dnešního dne sama polidštěna; a nebyla až dosud polidštěna, protože společenský život, jehož byla vždy věrným vyjádřením, je, jak dobře víme, založen na kultu božského, nikoliv na lidské úctě; na autoritě, nikoliv na svobodě; na výsadách, nikoliv na rovnosti; na vykořisťování, nikoliv na lidském bratrství; na nepravosti a lži, nikoliv na spravedlnosti a pravdě. Proto tedy mělo její skutečné působení, v rozporu s vyhlašovanými humanitárními teoriemi, vždycky zhoubný a kazící, nikoliv morální vliv. Neomezuje neřesti a zločiny, vytváří je. Proto je její autorita autoritou božskou, protilidskou; její vliv je škodlivý a neblahý. Chcete, aby to vše bylo blahodárné a lidské? Proveďte společenskou revoluci. Postarejte se, aby všechny potřeby se staly vskutku solidární, aby materiální a společenské zájmy každého jednotlivce odpovídaly lidské povinnosti každého jednotlivce. A toho lze dosáhnout pouze jediným způsobem: zničte veškeré instituce nerovnosti; vytvořte hospodářskou a společenskou rovnost všech, a pak se na tomto základě vztyčí svoboda, mravnost, solidární lidskost všech.
...zákon společenské solidarity je neúprosný, a tak chceme-li lidi učinit mravnějšími, neměli bychom se příliš zabývat jejich svědomím, ale spíše povahou jejich společenské existence.
...především je třeba učinit mravnější samotnou společnost.

Svoboda je především společenský fakt.
Svoboda mého bližního nekonečně rozšiřuje mou vlastní svobodu.

Je pro mne velmi důležité, jací jsou ostatní lidé, protože byť bych se pokládal za zcela nezávislého nebo se zcela nezávislým jevil díky svému společenskému postavení, ať už bych byl papež, car nebo císař nebo dokonce ministerský předseda, zůstávám neustále produktem toho, čím jsou ti nejposlednější z lidí; pokud jsou nevzdělaní, ubozí, zotročení, určuje moji existenci jejich nevzdělanost, jejich bída a jejich zotročení. Pokud by tomu tak bylo, pak bych třeba já, člověk osvícený a inteligentní, byl hloupý jejich hloupostí; já, člověk udatný, bych byl otrokem jejich zotročení; já, člověk bohatý, bych se třásl před jejich bídou; já, člověk užívající mnoha výsad, bych bledl před jejich spravedlností. Chci-li být svobodný, nemohu se stát svobodným, protože ne všichni lidé kolem mne chtějí být svobodní; a protože nechtějí být svobodní, stávají se vzhledem ke mně nástroji útlaku.
To jsem si nevymyslel, to je realita, s níž dnes mají všichni smutnou zkušenost. Proč po tolikerém nadlidském úsilí, po tolika zpočátku vždy vítězných revolucích, po takových bolestivých obětech a tolika bojích za svobodu, zůstává Evropa i nadále zotročená? Protože ve všech evropských zemích dosud existuje, alespoň zdánlivě, nehybná masa, až dosud vždy zcela nepřístupná šíření myšlenek emancipace, lidství a spravedlnosti, a to je masa venkovských obyvatel. Právě ta představuje moc, poslední oporu a poslední útočiště všech despotů, je to opravdový kyj v jejich rukou, jímž nás mohou rozdrtit. A dokud se nám nepodaří proniknout do této venkovské masy s našimi aspiracemi, vášněmi a myšlenkami, nepřestaneme být otroky. Abychom se mohli emancipovat, musíme emancipovat tuto masu.
Ženy jsou zotročené téměř ve všech zemích; dokud nebudou plně emancipovány, nebude naše vlastní svoboda možná.
...a žádný národ nemůže být úplně a solidárně svobodný v lidském smyslu toho slova, pokud nebude úplně a solidárně svobodné celé lidstvo.

Jsem plně svobodný jedině tehdy, pokud jsou svobodné rovněž všechny lidské bytosti, muži i ženy; jež mě obklopují... a pak, čím víc bude kolem mne svobodných lidí a čím hlubší a širší bude jejich svoboda, tím bude rozsáhlejší, hlubší a širší i svoboda moje...; mohu se pokládat za skutečně svobodného, jedině když moje svoboda nebo moje lidská důstojnost, což je jedno a totéž, moje lidské právo..., uvážené rovněž svobodným svědomím všech, se mi vrátí stvrzené všeobecným souhlasem. Moje osobní svoboda, takto potvrzená svobodou všech lidí, je nekonečná.

Svoboda jedinců není žádnou individuální záležitostí, je to záležitost kolektivní, kolektivní produkt. Žádný člověk nemůže být svobodný bez přispění celé lidské společnosti. Individualisté, nebo nepraví bratři, proti nimž jsme bojovali na všech kongresech pracujících, spolu s měšťáckými moralisty a ekonomy tvrdí, že člověk může být svobodný, že může být člověkem mimo společnost, protože podle nich byla společnost založena na svobodné smlouvě již dříve svobodných lidí.
Tato teorie, již vyhlašoval J.-J. Rousseau, nejškodlivější spisovatel minulého století a sofista, který inspiroval všechny měšťácké revolucionáře, se vyznačuje totální neznalostí přírody i dějin...
...Představte si člověka, jehož příroda obdařila geniálními schopnostmi a který je už v útlém věku vyhoštěn z lidské společnosti, na poušť. Pokud tam bídně nezahyne, což je nejpravděpodobnější, bude z něho jen zvíře, nemluvící a nemyslící opice - neboť myšlení je od řeči neoddělitelné; bez řeči nedokáže nikdo myslet... Co však je řeč? Je to komunikace, je to rozhovor lidského jedince se spoustou dalších jedinců. Člověk-zvíře se přemění v lidskou bytost, to znamená bytost myslící, jedině pomocí takového rozhovoru, jedině v takovém rozhovoru. Jeho lidská individualita, jeho svoboda jsou tedy produktem kolektivu.
Člověk se vymaňuje tyranskému tlaku, kterým na každého působí vnější příroda, jedině kolektivní prací; protože individuální, nemohoucí a sterilní práce by nikdy nedokázala přemoci přírodu.
Vše, co je na člověku lidské, a v prvé řadě svoboda, je produktem společenské, kolektivní práce. Svoboda v absolutní izolaci je absurdita, již si vymysleli teologové a metafyzikové.

...člověk se stává opravdu člověkem, jen pokud respektuje a miluje lidskost a svobodu všech a pokud všichni respektují a milují jeho svobodu a lidskost, kterou pomohli vyvolat a vytvořit. ...

úryvok.